Jako všechno veliké v lidských dějinách, i tento příběh začíná šťastnou náhodou.

Stalo se to v den celosvětového testování inteligence. I já jsem se nechal zlákat a zašel si ten test vyplnit.

Výsledek jsem dostal v zalepené obálce. Nechtěl jsem ji hned otevřít, přiznám se, trochu jsem se bál zklamání. Když jsem ale uviděl otevřené dveře restaurace Na Břežance, rozhodl jsem se, že sám u stolu, jen ve společnosti piva, najdu odvahu.

Nakonec to nedopadlo špatně, 190 je slušný výsledek. (Nad 140 je inteligence géniů, absolutní předpoklady pro tvůrčí činnost, určuje ostatním směr poznání.) Spokojeně jsem se napil, když v tom se mě pěkně urostlý mladík zeptal, jestli si může přisednout.

Ukázal jsem mu na volnou židli, on si sedl a vyndal z kapsy stejnou obálku, prohlédl si výsledek a také se spokojeně usmál. Bylo mi jasné, že ho nějaká ta sto desítka nadchla. Abych nakrmil své ego, zeptal jsem se ho, kolik má.

„195,“ řekl skromně.

Ta facka mě zabolela, ale svůj k svému, jak se říká. Po chvíli jsme už byli přátelé. Představil se jako pan Kniha a jako první téma jsme probírali přehřívání vysokofrekvenčních laserů, které ještě nebyly vynalezeny, ale my je jen tak na účtence uměli spočítat. Ale pak se stala ta podivná věc.

K našemu stolu přicházeli další a další urostlí junáci s obálkami a ani jeden z nich nebyl pod sto devadesát. (Všichni nade mnou, ach jo.) Jako poslední přišel takový menší, neduživý kluk s tím, že má 162 a jestli by s námi mohl sedět. U stolu zavládlo rozpačité ticho.

„A o čem by sis s námi chtěl vyprávět? My recepty na vaření neprobíráme, zpožděná tramvaj nás nezajímá, a co se ti stalo v práci, už vůbec ne.“

Chlapec pochopil ten propastný rozdíl a rozbrečel se. Bylo nám ho líto a tak nějakým podivným souzněním mezi námi sto devadesát a výše, jsme mu začali spontánně zpívat píseň útěchy. A ukázalo se, že všichni máme krásné čisté vysoké alty. Bylo to úchvatné!

Pan Kniha hned navrhl, abychom založili skupinu. Horší bylo najít název. Padaly stovky návrhů, ale otázka sto devadesát trojky, ještě jsme se neznali jmény, nás nadchla. „Kdo byl v kolébce civilizace, starém Egyptě, nejmoudřejší?“  Jednoznačně eunuchové – kastráti. Ti opravdu vedli Egypt, ti dali lidstvu směr! A tak jsme se toho památného dne nazvali Sborem Břežanských kastrátů.

Během několika minut jsme složili i náš první hit, který se jmenoval: Dívka se šálem z čerstvě staženého jezevčíka.

Ten neduživý chlapec přestal plakat a zeptal se, jestli by mohl s námi alespoň zpívat. Že už je od malička členem pěveckého sboru Národního divadla. Zase zavládlo rozpačité ticho, a pan

Kniha neduživci vysvětlil, že při zpěvu budeme i tančit, že už má vymyšlenou choreografii k tomu prvnímu hitu. Budeme tančit levou nohou polku, pravou valčík. Levá ruka bude dělat ve vzduchu 180 různě velikých kruhů, pravá 240 různých pohybů jednotlivých prstů v naprosté synchronizaci všech zpěváků. „A myslíš, že by se to 162 mohla někdy naučit?“

Neduživec si začal rvát vlasy a my mu na uklidnění bleskově složili další hit, který s oblibou zpíváme na každém koncertě do dnes: I s menším IQ se dá žít…

Tak to je zaručeně pravdivý příběh vzniku Sboru Břežanských kastrátů.

Na závěr bych chtěl upozornit vážené čtenáře, že o vzniku Sboru Břežanských kastrátů koluje ještě jedna historka, která není pravdivá, je zlá a podlá. Podle ní se před restaurací Na Břežance usídlila tlupa těch nejodpornějších a nestrašnějších pobudů celé Prahy. Přepadávali odcházející hosty, vyvrhávali je, porcovali, a pak si jejich těla vařili ve velkých kotlích. To až do chvíle, kdy se dali dohromady pozůstalí po obětech. Tlupu chytili a každého vagabunda vykastrovali tupým příborovým nožem. Ti zoufalci nakonec skončili tak, že ve svých kotlích vaří jen brambory, na které si vydělávají sborovým zpěvem písní o nenaplněné lásce a říkají si Sbor Břežanských kastrátů.